Menší oživení

Taky se radši koukám na fotky a na nějaký obrázky, tak abyste se neunudili. :D 
Nedávno jsem se byla jen tak projít s panem Canoňákem.
 Znáte to, když vás někdo nesmírně naštve a nejraději byste na něj zakřičeli takových hnusných slov, kterých byste potom litovali? Já jo, jsem děsná posledních pár dnů. Na bráchu, mamku...až se za to stydím a vím, že je to spatně, ale neumím to (asi nechci) ovlivnit.
 Možná je to stereotypem, možná tím že bude podzim a zima, bude hnusně, taky stresem ze školy, možná tím, že mi občas přijde (hlavně večer) že mám v srdci ohromnou ďouru a já toužím potom, aby mě měl někdo rád... jinak, než mamka, kamarádky a tak. Abych měla koho obejmout, ke komu se přitulit, na koho se usmívat a nevědět vlastně ani proč. Někdy mám ráda melancholický večer, ale poslední dobou jich je nějak moc a už se mi to logicky nelíbí. :D Ujišťuju se tím, že bude líp, jednou přeci musí. (Hlavně někdo by řekl, že se nemám tak tragédně, ale já to tak vnímám, protože si jindy dokážu dělat radost z maličkostí a teď mi to prostě nejde.)
Tak teď ty fotky. :)

Když jsem ukazovala babičce první fotku, tak si myslela, že jsem fotila nějaký náhrdelník a strašně se divila, že je to "obyčejná" pavučina, na které zmrzla rosa. Tak jsem si začala dělat srandu z lidí, kterým jsem to ukazovala, že jsem fotila náhrdelníky jako reklamu pro Swarovskiho. :D :D
Na ten druhý typ fotek se mě zas kamarádka zeptala, jak jsem to takhle krásně dokázala naaranžovat, ty kapky, peří a celkově. Pak jsem jí prozradila kouzlo mé kuchyně a nevěřila. Jojo, je to mrtvá lyska, která ležela u silnice. Kdybyste viděli bráchu, jak mi nadával, co jsem za prase. :D Ale já ji děkuju, že obětovala svůj život...navíc měla další využití. :D